Byli jsme ze svých domovů skutečně vyhnáni a někteří (od Liberce, Chebu) utíkali doslova jen s tím, co měli na sobě. Pamatuji se, jak nás tatínek naložil ve 22 hod. do posledního vlaku spolu s maminkou a bratrem, sám zůstával ve službě. Celou noc jsme jeli do Chlumce nad Cidlinou, odkud rodiče pocházeli a kde se nás ujali příbuzní. Tu noc totiž přišlo hlášení, že se henleinovci chystají k přepadu nádraží na trati Děčín – Všetaty a po odjezdu vlaku skutečně obsadili nádraží ve Střekově.

Narodila jsem se ve Velkém Březně, kde byl můj otec zaměstnancem ČSD. I když jsem byla tehdy dítě, dobře si události z té doby pamatuji. Zprvu bylo soužití s Němci celkem normální, jakmile však sílilo henleinovské hnutí, nebyl život s Němci žádná idyla. Po plotech byly nápisy „Heim ins Reich“, „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“ německé děti před námi nadávaly na prezidenta Masaryka a pošklebovaly se říkankou „Lieber Führer mach´uns frei von der Tschoslowakei“. Na nádvoří velkobřezenského zámku (vlastnil ho hrabě Chotek) slavili vždy henleinovci za asistence ordnerů slunovraty, ale my, děti, jsme se tam přece jen dostaly a všechny štvavé projevy slyšely.